Loni jsme zjistili, že šifrovačka Po škole je velmi fajnová akce. Užili jsme si tehdy pěkného luštění, zcela nezvykle došli až do cíle (a to dokonce i bez Hrocha, který celou tu taškařici vlastně vymyslel). Kdo vydržel ještě o chvíli déle, byl odměněn skvělým představením Pekla a jeho šifer. Tak jsme se rozhodli, že i letos okusíme, co na nás Poškoláci vymyslí.
Do týmu jsme přizvali dva hostující členy. Kláru a Vítka Karasovi. Vlastně nebyli dva. Vzali s sebou ještě desetiměsíční Miri. Konečně jsme tak dostali šanci absolvovat noc v týmu i s kočárkem. To je výzva!
Z posledních dvou akcí jsme měli rozdílné zkušenosti. Zatímco Matrix nás připravil na vrcholnou paranoiu a hledání šifer úplně ve všem, Bedna naopak ukázala možnost průchodu bez jakékoli přípravy či bez šifrovacích pomůcek. Zkoušíme kompromis – přípravu nepodcenit ani nepřecenit. Místo startu zavčas dohledáme. Týmy, které se k prohledávání místa startu dostaly až při povodních, asi hledaly odkaz na chodovský parčík mnohem hůř. Trochu se věnujeme i měnícím se výročím úmrtí vědců, zajímavým odkazům nebo barevným záložkám. Víc ale nestihneme a domlouváme se na sraz až na startu.
Na start docházím s malým zpožděním. Od metra se couralo ještě pár opozdilců. Naopak od parku už odcházeli první úspěšní luštitelé. Seznamujeme se s novými členy týmu. Zároveň se pokoušíme přijít na kloub úvodní záludnosti. Nějak nám nedochází, že úvodní úkol na Po škole lze zpravidla vyřešit i bez obíhání. Tak se holt nepřidáme k oněm deseti pozornějším týmům, kteří tak získávají zhruba hodinu k dobru.
Obdivujeme trpělivost lidiček s plackami, kteří pořád opakují totéž. Za zmínku z této fáze stojí dva momenty. Jedním je návštěva kostela. Tam dostáváme poněkud nesrozumitelnou informaci ke dvanácté šifře. Druhým je můj odskok k dílu kontroverzního autora Entropy a dalších plastik. Když se vracím zpátky, informuji ostatní, že jsem si byl vyfotit klikující AUTOBUS. Tím jsme to už SKORO dali, protože jsme posílali i nesmyslnější hesla. Takto jsme museli ten AUTOBUS doluštit až po nápovědách.
Na druhém stanovišti vyzvedáváme dvě zadání.
2B nás může posunout na sedmičku, ale bude nejspíš dost těžká.
2A znamená nástup do „kolečka“.
Po chvilce Vítek sděluje, že ze zadání 2A čte nějaký RYBNÍK.
S touto informací to už celkem rychle vyřešíme a dodatečně hledáme,
kde je začátek a kde konec.
Dohadujeme se na dalším postupu. Hroch a Šmudla zůstávají luštit 2B a naše trojice s kočárkem míří k rybníku. Šmudla již přehrál skladbu na IPad piánu, a kupodivu jsme ji nepoznali. Vypadá to že to noty nebudou. Vzhledem k tomu, že jsme přitom briskně vyluštili dirigenta, věnoval jsem skupince s kočárkem jedno zadání pomocné šifry s již odhalenými stanicemi metra, aby měli co luštit za přesunů. Po cestě poprvé potkáváme sdílného agenta na kole. Ani dobře mířené otázky však agenta neoblomí k vyzrazení nějaké zajímavé informace související se hrou. Tak aspoň dobře pokecáme.
Přicházíme k výpusti rybníka.
Místo je obsazeno nějakým bezohledným týmem luštícím v místě, kde by měla být uložena šifra.
Tak na to jdu z druhé strany.
Šifra nikde, i když prohlížím druhou stranu výpustě v kopřivách.
Vítek na mě volá, co blbnu na druhé straně výpustě.
Ukazuje se, že bezohledným týmem okupujícím místo kolem výpustě byli orgové.
Jdeme luštit.
Šmudla mezitím zkoumá zadání not a nechce jej pustit z rukou. Navrhuji přesun do hospody na metro a po chvíli se mi přesun podaří prosadit. Nicméně hospodu nenacházíme a obchodní centrum Chodov má za půl hodiny zavřít. Přesto volíme stolek v obchodním centru. Šmudla uvidí automat s nápoji a pouští šifru. Využívám příležitost a přepisuji si zadání v komprimované formě číslo linky případně v kroužku, pokud je nota půlová, oddělovače taktů.
Záhy si všímáme pravidel v novinových titulcích. Dříve než najdeme Shakespearovské sjednocení, přiřazujeme k sourozencům s mateřským znaménkem film Limonádový Joe. Ale po chvíli i my, kulturní ignoranti, máme většinu šifry hotovu. A jestli na blízkém hradě máme hledat ROZC nebo ROZV už necháme na doluštění.
Tlačíme kočárek po cestě k Novému Hradu. Poslední kus cesty už opravdu není pro spinkající nemluvně, tak běžím vyzvednout šifru sám. Upozorňuju na strukturu přepsaného zápisu, především na to, že číslice se vyskytují po jedné v několika následujících taktech. Překresluji číslicový zápis ještě do grafického zápisu do čtverečkované sítě, a současně se Šmudlou si všímáme morseovky.
Se zadáním se vracím na dolní cestu a po cestě zkouším luštit. Souběžně se pak děje několik skutečností. V zadání si všímám pár zákonitostí, ale nechávám si to na společné luštění. Když přicházím k ostatním, volá Šmudla, že už mají řešení 2b – v těch notách je prý po řádcích morseovka. Plánujeme tak přesun rovnou na sedmičku.
Pětku a šestku k mojí nelibosti vynecháváme (chtěl jsem si ještě užívat šifer, které nejsou nad moje síly) a jdeme na autobus. S kočárkem to není v terénu až tak jednoduché, ale nakonec nastupujeme na přesun. V autobuse potkáváme konkurenční tým Jeníčků. Jsou na tom podobně jako my. Přesun na sedmičku nám komplikuje pomocná metrová šifra, kterou se snaží Šmudla za každou cenu vyluštit dokud jsme v metru. Bohužel to neznamená tak rychle, ale to, že nechce z metra odejít. I tak máme u flašinetu dost velký náskok nad zbytkem týmu.
Po cestě na sedmičku jdeme kolem sympatické hospůdky. Myšlenku na teplou večeři ale rozptyluje Hroch, který sděluje, že je nutno luštit na místě.
Přicházíme na místo výdeje šifry. Hraje tady nějaká hudba a pár týmů naslouchá nebo luští. Kluci už jsou tady a mají dohledané i desatero. To jo googlil jsem, svačil jsem, ale poslouchání jsem nechal na Šmudlu a marně se věnoval srpům a kladivům. Pak mi to bylo trochu líto, protože zjišťování hříchů formou zaškrtávání políček v tabulce 10 krát 8 bylo určitě efektivnější než vypisování čísel hříchů k jednotlivým slokám. Mohli jsme to dát na 2-3 poslechy, ale poslechli jsme si to snad osmkrát. Je tedy pravda, že prvních 5 poslechů jsme čekali na zbytek týmu a Šmudla už stihnul většinu hříchů vypsat. Zaposloucháváme se do písně a teprve po chvíli oceňujeme krásu tohoto stanoviště. Zároveň se nám nechce uvěřit, že je tady po celou noc za doprovodu flašinetu přezpíváváno zadání této šifry.
Naštěstí se nám daří přiřadit poměrně rychle příslušné hříchy do odstavců a přesouváme se ke Svaté Anežce. Po cestě jsem si uvědomil, že jsem tuto krásně zážitkovou záležitost v kulturním zápalu nezdokumentoval. Škoda – vracet se už kvůli fotce nebudu.
U kostela vyfasujeme množství zákazových obrázků.
Všechno souvisí se šifrovacími metodami.
Vytahujeme pomůcky. Docházíme k tomu,
že je použito všechno včetně polského kříže s CH i bez CH.
Pro jistotu se podíváme, kde se nachází agenti s nápovědou. A ejhle – jsou někde v centru a my kousek od metra. Tak se nabídnu, že pro ni skočím. Aplikace Metrobot na mobilu mi optimalizuje přesun a za půl hodinky stojím u agentů před Stavovským divadlem. Konstatuju, že jediné co jsme nepoužili je pravítko, někdo mne opraví, že ani očíslování abecedy. Nicméně nápad co měřit nikoho nenapadne. Pak z jednoho zadání vystříháme čtverečky a rozhodneme se je seřadit dle velikostí hlaviček. Čas od času si nejsme jisti a tak je Klára začne měřit (proč takovou oklikou?). Aha, už víme co měřit a milimetrová abeceda je na světě. Zrovna ve chvíli, kdy už mi zbytek týmu volá polohu dalšího stanoviště. Tak ještě prohodím pár vět s agenty, konečně dám i něco teplého do žaludku na rušném Václaváku a přesouvám se tramvají na Spořilovskou točnu.
Na konečné tramvaje je šifra celkem dobře luštitelná. Tým ji dává i beze mne. To že se vyskytují jen prostřední písmenka políček polského kříže bez ch je do očí bijící, snad ihned první nápad je ten správný. Já v tramvaji zkouším luštit pomocné šifry. Když vystupuji na konečné z tramvaje, málem šlápnu doprostřed hloučku rozluštěných Pralinek. ¨ Letmo je zdravím. Síba si ještě posteskne, že si poctivě zaluštili vše od dvojky po sedmičku. Takže jsou na tom z tohoto pohledu ještě celkem dobře. I když nemohu nechat stranou ani to kouzlo okamžiku, kdy se poštěstí držet krok s týmy, které si obvykle oblékají trička v cíli v době, kdy běžný účastník , rozumněj my, zápolí se zadáním někde v půlce hry. Jdu stíhat zbytek týmu.
Na desítce se fasuje nějaký podezřelý předmět.
Očividně nahrává na použití ledu.
Když docházím k ostatním, sdělují mi už rovnou část řešení.
Prý je to něco na „... západním konci východního rybníka“.
Pohledem do mapy lokalizuji celkem jednoznačně požadované místo.
Ostatní ještě chtějí dolušťovat, tak předmět různě chladí a zahřívají.
Bohužel (jak se později ukáže) neúspěšně.
Zadání jsme vyzvedli se Šmudlou, rodinka na nás čekala o cca 100 metrů dále.
Chtěl jsem se se zadáním podělit a při přesunu se text na ořezávátku postupně vyjevoval.
U rodinky pak dopsal pár posledních písmen i se šipkou.
Žádným chlazením, včetně tekoucí vody v potůčku u orgů se nám ořezávátko nepodařio dostat ze stavu s blikajícím středem.
Když nám Tomáš potvrzoval nalezení šifry, oznámil jsem orgům náš postup a ti jej nijak nerozporovali.
Na hrázi rybníka je nálepka s logem a nedaleko pod stromem i zadání. Když se podivuji tomu umístění, zpochybňuje právě přicházející tým korektnost našeho doluštění ořezávátka (dlužno podotknout, že oprávněně – ale nakonec k naší škodě). Moc to v tuto chvíli nechápu. Na mnoho dalších hodin se přesouváme k blízké benzince. Ještě jsme se nepoučili, že na čerpacích stanicích se sice dá dobře a kulturně posedět, ale pro bádání nad šiframi je toto prostředí (aspoň pro nás) skoro vždy vražedné.
Než se ostatní přesunou od neoživeného ořezávátka, mám už základní informace ke změti čar. Všechny klíčové body jsou označeny a spojeny a mám i pěkně zakresleny vzdálenosti řádků a sloupců. Takže už stačí jen přečíst tajenku(y). Příchozí Šmudla tak rovnou čte semafor. Výsledná ulice není daleko. Běžím pro zadání a ostatní takticky vydrží na benzince.
Vracím se zpátky a v rukou mám dvě zadání.
Vítek si všímá, že jsme si měli vzít tři.
Tak pro jedno ještě skočí.
My jsme to zatím pochopili jako pokyn pro stříhání.
Jedno zadání nemilosrdně podrobíme destrukci.
To nic nedává.
Luštíme dál.
Při pohledu na průchodnost dvanáctky opět nabízím,
že doběhnu pro nápovědu a vyrážím někam k točně tramvají v Hostivaři.
Pár stovek metrů od vyzvednutí mi ale ostatní volají, že už to mají.
Řešení nás vrací zase zpátky k rybníku poblíž benzinky. Při neznalosti přesného znění desítky jsme podlehli dojmu, že máme lépe prohledat okolní stromy. Nic než zadání jedenáctky tu ale není. Po návratu z nevyzvednuté nápovědy se znovu přidávám k ostatním. Sděluji, že nás to řešení dvanáctky asi chce upozornit na to, že se máme vrátit k luštění jedenáctky a ještě něco z ní získat. Také ale zkoušíme různé kousky se skládačkou.
Po chvíli se znovu odhodlávám k přesunu pro nápovědu. Tentokrát na nádraží v Krči. Beru opožděně již jednou skoro vyzvednutou nápovědu ke 12. Na místě mi také dochází, že jsem klidně mohl vyzvednout i nápovědu k již vyluštěné (ale správně tuším, že ne úplně) 11. Nápověda ke 12 jakoby nic nového neodhalila. Aspoň jsem tady potkal pár podobně zoufalých týmů, sympatické agenty a jednoho zatoulaného Frikulína.
Na benzínce se za tu dobu moc nezměnilo. Snad jen posun ve vedlejších šifrách. Dvě jsou vyluštěné, dvě na spadnutí a odolává jen jedna. Musíme mít ale všechny. Naštěstí nás napadá se ještě jednou vrátit k jedenáctce a vytěžit nějaké dosud nepoužité vlastnosti. A ejhle – ty skupinky dávají krásné šestice. Braill! To jsme celou dobu neviděli? Vždyť jsem tam vyznačil i vzdálenosti 1cm mezi trojicemi a 1,3cm mezi šesticemi. No my jsme přišli k 11 už zdánlivě vyluštěné, takže jsme mezikroky nezkoumali.
Docházíme si pro druhou část dvanáctky a diskutujeme, jestli tato forma dvojího řešení jedenáctky byla korektní.
Podle mého ano, ostatní pochybují.
U druhého zadání dvanáctky využíváme již hodinami vyzkoušené dovednosti.
Romulus nás přesvědčuje, že se nám orgové dvojí řešení jedenáctky Remem naznačit snažili,
jen jsme se měli lépe dívat.
Dořešení dvanáctky nám jde velice rychle, protože jsme postup správného řešení vpodstatě prodiskutovali ještě před vyzvednutím šifry.
Šmudla skládá origami, ostatní z průsvitu a očíslovaného textu čteme druhou část tajenky.
Pak rychle očíslovat poskládané origami, rozbalit prosvítit a přečíst první část tajenky.
S Hrochem jdeme napřed, sekce s kočárkem jde pomaleji v závěsu za námi, ale volí cestu vhodnou pro kočárek.
V altánu dostáváme schéma podivného obvodu.
I s chabými znalostmi elektřiny víme, že tento obvod fungovat nemůže.
Má slepé cesty, nesmyslná křížení a další podivnosti.
Navíc není jasné kde začít.
U zdroje?
U znaku kostelíka se 14?
Netrklo nás to hned, tak si rozbalujeme karimatky a sedáme na cestu.
Plánujeme také výsadek pro nápovědu.
Kromě toho u nás zastavuje auto a z něj vystupuje dotěrný povodňový strážce.
Prý se tady pohybuje nejméně 300 podobných lidiček jako my.
To nás trochu děsí, protože i po nepříliš povedeném záseku na dvanáctce by před námi nemělo být víc
než dvacet týmů.
Jeho zvídavé dotazy trochu uklidňuje Šmudla, který prozíravě
vytiskl Prohlášení primátora.
Poté, co nás opustil člen hostivařské Pobřežní hlídky, nám to už zase začíná trochu myslet a schéma ulic nakonec začínáme vidět. Mám krizi z nevyspání, ale zachraňuje nás to, že Šmudla překresluje symbol ženy obráceně. Upozorňuji jej, že nakreslil opačné pohlaví, ale on mne opravuje že nakreslil kostel. Aha! Teprve dodatečně oceňuji, jak názvy ulic krásně sedí k termistorům a dalším součástkám. S Vítkem běžíme ke kostelíku napřed (popojíždíme busem), aby stihl doběhnout i pro nápovědu.
Před kostelíkem jsme ještě dopoledne a je krásný příjemný slunný den.
Několik týmů v okolí dává tušit, že se taky můžeme opět trochu zdržet.
V zadání je oblast 10x10 a v každém jednotlivém poli chybí
vždy jedna barva a jeden znak.
Pak poctivě (a raději nezávisle hned dvakrát) vypisujeme chybějící znak v chybějící barvě.
Vítek volá nápovědu, že máme spojit chybějící.
To je hezké, ale jak? Kluci sice nějakou grafiku dávají, ale není to moc přesvědčivé.
Dokonce poskládáme i nápovědní morseovku – to aspoň prozrazuje potvrzuje očekávané pořadí barev.
S tímto dílčím výsledkem válčíme další hodinu. Přichází Vítek od nápovědy. Uvolňuje se pumpa, kde se krásně svlažuji. Po nějaké době to Klára nevydrží a od kojení Miri začne něco zase spojovat. A pak čte rovnou řešení. Hmmm. To musí být demence z nevyspání, nakreslené útvary samostatně po barvách jsme měli během půl hodiny. Ano, byly tam dvě drobné chyby a některé spojnice navíc, ale přečíst to mělo jít, zvlášť když jsme již znali duhové pořadí. Díky Vítkovi s Klárou, že v sobě sebrali dost sil, zopakovat celý postup a vykoukat Vraha.
Pokud budeme dostatečně rychlí, mohli bychom se ještě posunout třeba o jedno stanoviště.
U rybníka rozkládáme ležení.
Je příjemné teplo a postupně se smiřujeme s tím, že už tady skončíme.
Postupně objevujeme názvy měst, označujeme hladiny i klíčová POD/NAD.
Také si všímáme podezřelého rozložení vrstev, které dává tušit slepecké písmo.
Hroch dokonce čte začátek tajenky: VODN... .
Pak se luštění ujímá Miri. Její zapojení vypadá velmi nadějně a trpělivě sledujeme, jestli nám její prstíky neukážou řešení. Leč času už je málo a vysvobozuje nás cílová sms.
Cíl není až tak daleko a zvažujeme, zda tam půjdeme. Karasovi však mají před sebou nejistou další noc s mimčem po již probdělé noci. My nakonec také s nimi míříme na blízké metro. Kromě toho chci ještě od Kláry vytáhnout pár rozumů z pojistné matematiky.
Hodnotíme, že se nám hra moc líbila. Šifry byly vesměs přímočaré a nepřekombinované. Vysoce zážitkový byl nepochybně flašinet a i ořezávátko bylo jistě dobře připraveno. Nakonec oceňujeme i dvojšifry 11 a 12, ačkoli se rozcházíme v tom, jestli nešlo zadání podat nějak jinak. Je nám také moc sympatické nasazení a trpělivost pořadatelů. Kromě obětavosti při hře muselo stát nesmírně sil i přepracování klíčové části hry kvůli povodním.
Jen tak dál!
A pro nás na závěr je to naprosto skvělá nová zkušenost s miminem v týmu. Díky Miry, Kláro a Vítku!
Sepsal a fotil Tom, komentoval Hroch.