Březnové noci jsou těžko vyzpytatelné. Číhající předjaří může být velmi rychle vystřídáno pozdním úderem zimy. Stejně tak není jasné, jestli bude pršet, sněžit nebo bude ve dne krásně slunečno a v noci třeskutý mráz. I proto je velmi pozitivní, že parta skvělých lidí kolem týmu poTrati vyplnila mezeru v šifrovacím kalendáři a pustila se do nejistého souboje s počasím a již podruhé připravila skvělou šifrovačku. Letošní termín v noci ze 16. na 17. března se vydařil po všech stránkách. Možná jsme přece jen mohli dojít dál. Na druhé straně si čím dál více šifrovačky spíše užíváme, než abychom závodili :-). A to driftování (v našem případě vyčkávání na jednom místě) bereme s rezervou, protože platí spíš pro hry s nápovědami.
O tom, že se rodí zajímavá akce v brzkém jarním termínu, jsme se dozvěděli už v roce 2012. To jsme se na Osudu ve Zlíně bavili o všem možném. Jak se ukázalo - poTrati na svůj debut letos úspěšně navázali (my jsme si na Osudu dali rok pauzu).
Na podzim jsme si na Tmou s kompletním týmem říkali, že bychom po několika ročnících končících dvě šifry před cílem (propadáky s nerozstřiženými kartičkami nepočítám) rádi jednou Tmou skutečně došli. To, že dojít šifrovačku jde, jsme si vyzkoušeli loni Po Škole. Chce to ale aspoň trošku potrénovat - jak správně podotýkají kamarádi ze Scientific Approach. Takže bychom měli jít asi na Bednu. A co dál?
A v lednu se definitivně rozhodlo. Po letech jsem zašel do Spálené k doktorce. Od dob studií jsem tam byl jen pro očkování do exotických zemí, ale teď jsem se nemohl zbavit nějaké protivné choroby. A když jsem stál před ordinací, byla tam Lída (ano - ta skvělá osoba z týmu poTrati) a šla ke stejné doktorce a taky s teplotami. Než jsem ji stihnul pozvat na čaj (co jiného - v takové situaci), už se Lída ptala, jestli nepůjdeme na jejich hru. V tu chvíli jsem přikývnul. Ale definitivně jsme rozhodli se Šmudlou, když jsme vybírali akce pro letošní rok. Tak jsme do toho šli!
Zodpovědná příprava šla v podstatě vniveč. Nejdřív jsme úspěšně vynechali Sendvič a pak jsme řešili, kdo vlastně půjde. Základní trojici (já, Šmudla a Hroch) jsme brali za uzavřenou. Nakonec se k nám přidal ještě Jerry. Ostatní potenciální luštitelé se polekali předpovědi nízkých teplot nebo vlastních vysokých teplot.
Podle doporučení orgů jsme si procházeli se Šmudlou loňské šifry. Shodli jsme se na tom, že byly pěkné a celkem dobře luštitelné. Teda - až na praporky, které mají vadu, která našemu týmu celkově vadí - když nejde šifru použít jako obecnou šifrovací metodu, ale omezuje se na něco užšího (třeba, že v řešení nesmí být některé znaky či písmena).
Ale příprava se nakonec ukázala jako ne zcela podstatná. Původně jsme si chtěli před hrou ještě zaluštit Sendvič. Ale nakonec jsme byli rádi, že jsme se vůbec sešli. A ani to nebylo úplně bez problémů. Například u nás doma vypadl kotel. A při nočních teplotách hluboko pod nulou, je to problém. Takže jsem opravu kotle musel řešit v době začátku poTrati (opravář byl objednán v sobotu na třetí, tedy hodinu po startu). A tady pokračuje naše cimrmanovská anabáze – nejde jen o mediálně doporučené Mlíčí, či náš týmový název, ale i naše hledání slepých uliček.
Start je avizován na druhou odpolední. Beru s sebou dcerku a její kamarádku, když se stejně budu vracet domů, kvůli opravě kotle. Všichni čtyři (já, Šmudla, Hroch a nakonec i Jerry) se nakonec scházíme v krásném počasí na startovní louce. Někdy kolem druhé nám organizátoři ještě upřesňují něco ke QR kódům, ale to už máme startovní obálky a hned nato i startovní pivo.
Pečlivě si obhlížíme láhev, prosvětlujeme nálepky, zkoušíme se podívat pod víčko, vše fotíme a obkreslujeme. Pochopitelně zazněly i destruktivní varianty (vypití piva, odlepení nálepek atd.), ale doporučení orgů o výměně bereme vážně a neriskujeme, že by s námi nikdo nevyměnil znehodnocenou láhev. Brzy máme obkreslený obrázek a to už ruch na pivní burze slábne a postupně začíná ubývat i účastníků na startu.
A tady začíná naše prohledávání slepých uliček. Nejprve se snažíme najít v okolí podobné tři plochy na mapě. A ejhle – něco podobného vidíme u Nebušic. Ale to je slabé – každý má jinou mapu a stejně by nebylo jasné, co s tím. Pak se snažíme v obrázku vidět nějaké známé logo (a logo odlepování nikomu ne a ne docvaknout). Nakonec jsme jedno krásné slepé řešení skutečně našli. Jde o použití čtvercové sítě a z obrázků aplikované na čtvercovou síť běžných map (prakticky všechny nám dostupné mapy s takovou sítí pracují a to ve shodném vymezení, byť v různém měřítku či označení). Když polohu startu umístíme do prostředního čtverce z devíti, pak nám šipka z obrázku jednoznačně ukáže na polohu jedničky. To je někde u zdi obory Hvězda. Balíme a klademe si otázku, jestli láhev vracet orgům nebo po cestě v sámošce. Nechceme orgům nabourávat jimi avizovaný napjatý rozpočet, tak jde Jerry vrátit láhev do (již skoro plných) připravených bas. Dozvídá se, že něco chybí, což nás trochu mate. Po této informaci je řešení otázkou pár okamžiků a strháváme nálepku. Jedu s holkama domů ke kotli a kluci jdou mezi posledními k Šestce na jedničku.
Dvojice dávají kluci celkem rychle. Já to nemohu komentovat, protože jsem byl zachraňovat teplo domova. Bohužel pro nás jediná průchozí šifra, ač jsme řešení začali vyplňovat až po dočtení k Abelovi s Alibabou. Jen mi říkají, kam se jde dál. Parkuji na Dědině v sídlišti a už společně jdeme k rybníku v Jivinách.
Tady jsme si připravili opravdu hezký zásek a těch slepých uliček jsme měli nepočítaně. Ještě dřív než nás dostihl loudající se Hroch, máme vybrané podezřelé dvojhlásky a chystáme se z toho přečíst řešení. Když Hroch po pár minutách nezávisle dochází také k tomu, že to bude v těch dvojhláskách, máme na problém zaděláno. Přesouváme se do hospody proti trudomyslnosti. Ze slepých cest mohu vybrat například číselné skrývačky nebo nadměrný výskyt dvojic (někdy i trojic) pětipísmenných slov: a když mezi nimi bylo i slovo „oprav“, bylo nám jasné, že to nemůže být náhoda :).
Obvykle klukům nelezu do zelí v zápalu luštění. Teď už jsem to ale po dvou hodinách nevydržel a přečetl jsem konsternovanému Hrochovi řešení prakticky z papíru. To jsem ale neměl dělat, protože jsem se tím vyčerpal do další šifry, kde naopak byly potřebné moje (jinak většinou bezchybné :)) mapařské schopnosti.
Na Bílé Hoře u pomníku byli jen dva orgové převlečení za náhodné milence. Jen nás zmátlo, že to líbání brali dost vážně a po vyrušení se se zájmem ptali, co je to za akci. Žádný tým v dohledu a my posíláme sms na krásném 55. místě ;-). Jdeme rovnou do hospody u točny na Bílé Hoře, kde už před námi několik týmů bylo. Osazenstvo nás šacuje nám přisuzuje vyšší roli, než zasluhujeme („Před vámi tu byly samé děti a dávaly si čaj, takže vy musíte být organizátoři.“). Uklidňujeme je vysvětlením, že jen uzavíráme startovní pole. Mezitajenku máme hned a místo hledání názvů uliček v okolí, jsme se (coby pamětníci revolučních dob) vrhli do kalendáře. A pokud se Franta stal bezdomovcem „těsně před revolucí“ – tedy 16. listopadu, pak bychom ho k dnešnímu kalendářnímu dni našli přímo na nedaleké autobusové zastávce. Zvedáme se a jdeme se projít, i když řešení má své mouchy zejména v množství redundantních informací.
Na zastávce samozřejmě nic není. Nasedáme do projíždějícího autobusu a do noci na nás zazáří krásná hospoda. Shodou okolností ta doporučovaná proti trudomyslnosti. Podezřelé je, že tu není žádný luštící tým. Naštěstí v průběhu našeho pobytu ještě dva přijdou, což nás uklidňuje.
Jdeme hledat další slepé uličky v podobě podezřelých trojic cílových bodů (tři tramvajové smyčky, tři stanoviště Bedny, tři kříže atd.). Tak pěkný semafor by to mohl být a ono nic ...
Nakonec přece jen identifikujeme názvy blízkých uliček (k mojí ostudě jsem v těchto místech podruhé hanebně zklamal – po loňské Spojce na Bedně – tak už se to snad do třetice nemůže opakovat). Z jednotlivých odstavců pak ta tři čísla vyrazíme a vyrazíme ke kýženému kostelu. A stejně si neodpustím hodnocení: moc krásná šifra to byla.
U kostela stojí jeden zoufalý tým a neluští. Zjistili jsme, že došla zadání. Některý z týmů před námi nepochybně porušil pravidla tím, že neupozornil na docházející výtisky. Ale nemá smysl to rozebírat, protože jsme se později také dostali na samou hranu pravidel (viz dále). A také jsme naopak získali příslib prodloužení hry o těch asi dvacet minut navíc (což jsme nakonec nepoužili). Ta chvíle mimo běžné luštění a přesuny byla navíc mimořádně zábavná a přínosná. Celkově jsme ztratili zábrany a sblížili se s čekajícím týmem. Když pak dorazila další skupinka, nemělo čekání už vůbec žádnou chybu. Zvláště když nám dorazivší tým vyprávěl, za jakých okolností nalezl toto místo (pro zvídavé doplňuji, že přes ulice poblíž Bílé Hory to nebylo). Bavili jsme se tak dobře, až nám paní z blízkého domu pohrozila, že už je noční klid a pošle na nás policajty.
Když jsme konečně dostali zadání, přesunuli jsme se do doporučené hospody proti trudomyslnosti. Podle počtu luštících týmů jsme usoudili, že si v klidu můžeme dát svařáček. K našemu překvapení však hostinský trval na zavíračce v půl dvanácté (holt mu do té hospody furt chodí lidi a on si musí odpočinout), tak se naše luštění omezilo zhruba na dvacet minut. Během nich jsme zjistili, že proužek má 63 segmentů a vrhali jsme se na frekvenčku. Nátlak hostinského nás ale donutil jednat rychleji. Tak jsme jeden z proužků rozstřihali na tři části (tím se možná vysvětluje, proč některé týmy neodolaly a vzaly více zadání), přiložili na sebe a přečetli výsledek.
Při přesunu popojíždíme kousek busem, ale především jsme zvolili zkratku pod starým Zličínem mezi fabrikama. Nevím, kolik dalších týmů mělo stejnou myšlenku, ale my jsme tudy rozhodně šli POTRATI a to na nepoužívané železniční vlečce. Po cestě jsme zaregistrovali nějaká světýlka na blízké louce (jak jsme později zjistili, bylo to místo pobytu bezdomovce), ale tím jsme se nenechali mást a vyzvedli šifru. Bylo těsně po půlnoci a hospoda proti trudomyslnosti před chvílí zavřela. Tak jsme si první část šifry rychle vyluštili (i s číselnou částí Brailla) a přesunuli se na nedalekou louku.
Na louce posíláme Hrocha vyzvednout druhou část šifry k hořícímu ohýnku. Když se Hroch vracel, nic v ruce neměl a dokonce si nevšiml ani ohně. Tak to bereme do svých rukou a jdeme k plápolajícímu plameni. Sedí tam týpek, co se tváří jako ožralý bezdomovec obložený krabicovými víny. Oslovujeme ho, nechť nám vydá šifru. On ale něco mele ve smyslu, že to by chtěl každý, a že ho furt někdo otravuje a nakonec, že si nějakými papírky zatopil a podobně. Vzhledem k artikulaci si myslíme, že upito něco asi má. Hroch už by nejspíš odešel, ale já jsem si všiml loga na lavičce a udeřil jsem na bezdomáče, jestli mu teda ještě něco z těch papírků zbylo a ať nám to vydá nebo mu to prohledáme sami. Sehrané to bylo pěkně. Když už jsme odešli se šifrou, měli všichni plno keců, že na tom bezdomovci jim stejně něco nesedělo – že byl docela udržovaný a že vedle krabic s vínem tam měl schované i nealko pití atd. Nikdo mne neposlal, jen se mi nechtělo čekat než si rozmyslíte kterým směrem vyrazit. Nejsem ale specialista na vyzvedávání šifer, tak jsem na vás počkal :)
Pak už jsme jenom přiřadili okna do domečků, od oka odhadli stáří slohů a sčítali binárku. A tradá do skanzenu.
Vrcholné číslo letošní poTrati bylo (aspoň pro nás) ve skanzenu Řepora za Stodůlkami. Tam jsme dorazili v jednu v noci dávno po všech chrtech, ale zato ve velkém klidu. Vzali jsme si potratěnky a začali obcházet indicie.
První chybu jsme udělali u polévky, kterou jsme neuváženě začali jíst. Když jsme pak počítali hrášky a kukuřice, vyšlo nám zhruba SUDIČ, ale věděli jsme, že to také může být třeba fičus a ani jsme nedomýšleli co nepěkného by nám mohlo taky vyjít, být tam víc cibule :). Jen já :( jsem přesně věděl, kolik čeho jsem snědl (0, 0, 0, 0, 0).
Na bagetce jsme si už dali víc záležet a přímo před zraky nechápající obsluhy nám vyšel krásný ZAJÍC a ŽIRAFA. Snažili jsme se něco vylousknout i z pomazánky, ale marně (a kdybychom tu krabici v pomazánce přece jen našli, mohlo být vastaráno).
Povzbuzeni úspěchem jsme popošli do kostela, kde nám po slušném pozdraven Lída vydala perníčky a z nich jsme obratem dali HEJTMANa. Jak obratem? Obratem jste mne jen zaúkolovali. Než jsem otevřel příslušnou permutační stránku a nechal si nadiktovat písmenka, už jste odcházeli od paní koželuhové.
U paní koželuhové jsme udělali po polévce druhou chybu. Vyluštili jsme to na místě. Ze čtyř možností čtení jsme správně vyloučili tu s S uprostřed, ale jinak jsme to četli po směru a vyšlo nám _OV. Kdosi vyřkl, že to bude LOV, protože KOV by musel mít jen tři plátky. Tak tady se ohradit musím. Ještě jsem doklikával HEJTMANA, ale zahlídl jsem špíz. Jediné co jsem zahlédl bylo X, ale odmítli jste mi špíz půjčit, že je vše vyluštěno a že se do toho nemám montovat. A to už jsme vstupovali na další stanoviště.
Jdeme dál a tácek se špízem necháváme svému osudu (Jerry ale tácek nejspíš stejně odnesl a v poklidu snědl). Na jednohubkách máme binárku razdva a tím i PANELÁK. Všímáme si, že jednohubky jako jediné mají logo (asi kvůli orientaci), což bylo později důležité pro naše rozhodování o interpretaci pravidel.
Jako poslední si vyzvedáváme toaleťák a na patře nad luštitelskou místností nám vychází poslední SCHRODINGER. Ještě když jsem začínal papír rozbalovat, špíz byl vcelku. Než jsem z toho ale stihnul SCHRODINGERA vysčítat, špíz zmizel. Přesněji, našel jsem jeden kroužek klobásy.
Hned na začátku Šmudla upozorňuje na Macha s Šebestovou a „podobu ZAJÍCE, ŽIRAFY či KRABICE“. To jsem bohužel nepostřehl (asi jsem ještě přepočítával zbytky v polévce) a Šmudla si dostatečně neprosazoval své řešení. Naopak jsme se dostali k tomu, že Zajíc i Žirafa jsou souhvězdí, což nám přišla natolik silná indicie, že jsme se v tom na pár hodin utopili. Bavit se nad naším výkonem přišla dokonce několikrát i Lída, ale protože orgové nesmí ani naznačovat, nic moc jsme nevykoumali. Ale začali jsme aspoň pochybovat o validitě některých indicií. A já tedy nejvíc o tom LOVu a také jsme se chtěli nějak dostat k indicii z polévky. Všechny ostatní byly celkem dost pevně dány – včetně jinak pochybného PANELÁKu.
A teď se dostáváme k tomu, zda jsme v dalším postupu nějaké pravidlo porušili, či ne. Věděli jsme celkem jasně, že k nové polévce se nedostaneme (přestože tam Hroch měl u výdejny svého jmenovce, takže by se určitá protekce dala očekávat) a obcházet stoly s tím, jestli je už něco volné nám taky nepřipadalo OK. Mohli jsme také blíže nahlédnout k některým týmům na špíz (většinou byl volně na stole), ale to by zase bylo proti pravidlu o vzájemném ovlivňování týmů. Tak jsme si řekli, že bychom se mohli ještě jednou podívat ke koželuhovi. Vzhledem k tomu, že logo měla jen jedna z nabízených dobrot, usoudili jsme, že není proti pravidlům navštívit výdejní stanoviště i bez potratěnky (s tím, že nic nedostanu) a to jak před použitím potratěnky (což jsme sami hned na začátku udělali aniž by to někoho pohoršilo) tak po použití. I zašli jsme ke koželužnici a když jsme si z dálky prohlíželi její stanoviště (pochopitelně nás zajímaly ty papriky a párky), nesla to s náznakem nelibosti.
Pravdou je, že jsme KRABICi mohli dát dávno před BOXem. Ale takto jsme vyvrátili ta souhvězdí (mimochodem – náhoda, že se v Machovi a Šebestové používají zrovna souhvězdí mi nedává spát) a mohli jít dál.
Ještě vyjmenujme řešení, o kterých jsme sice tušili, že nejsou OK, ale seděly dobře na většinu indicií KOČKA (hejtman??, panelák), MYSAK (panelák), JERAB (hejtman?, zajíc?), RYBA, každopádně po překvalifikování indicie na BOX nebylo o čem pochybovat. Škoda že jsem na svém X netrval i když jsem špíz zahlédl jenom letmo.
Posouváme se na dětské hřiště. Odkaz na non-stop podnik nám dává šanci na zahřátí. Už po cestě k doporučenému podniku se ale s Hrochem shodujeme, že jde jasně o dalšího Brailla a za pochodu to luštíme. V hospodě máme i výsledek, ale nějak se nám nedaří ho najít. Prohledáváme několik map i internet a bez výsledku. Po půl hodině jsme to nakonec z jedné mapy vytloukli. Tým, co sem dorazil po nás, měl podobný problém, tak jim na chvíli půjčujeme mapu a jde se dál.
Nad ránem dorážíme oklikou ke knize. Oklikou nás vedl Hroch i přes varování, že známe kratší variantu. Inu – neodpustil si vložit jednu z šifer (toaleťák) do schránky nějaké kámošky, co tam bydlí.
V knize je zakroužkována sekvence sudá – lichá. Vylosovali jsme kouzelnou knížku o pionýrech a jiskrách. Není sice úplně vždy důsledně zakroužkován nejbližší možný znak, ale to bereme jako důsledek ruční práce. Přesouváme se na blízkou benzinku. Tamní přijetí není zrovna vřelé. Místní obsluha (životem zklamaná padesátnice) vypráví o celonočním provozu divných lidí s batohy („Dokonce si tady jeden lehl – no považte!“), na které chtěla volat policajty („A ty Slováky jsem už dovnitř nepustila.“). Moc se nám to prostředí luštitelsky nepozdávalo. Tak jsme se přesunuli do bytu k Hrochům, vytuhli a skončili. Na řešení knihy jsem docela zvědav, ale ještě víc mě zajímají další šifry.
PoTrati se ukázala jako výborná šifrovačka a alternativa pro trávení předjarní noci. Obavy z třeskutých mrazů byly plané, protože prakticky vždy byla po ruce nějaká hospůdka proti trudomyslnosti. To sice nijak výrazně neurychlovalo naše přesuny, ale umožnilo nám to poznat i situaci na úplném závěru startovního pole. Poznali jsme zajímavé týmy, které nemají ambice dojít Tmou, ale chtějí se bavit. Posbírali jsme pár ztracených věcí, což se v čele také moc neděje. Vychutnali jsme si výborné šifry a teď už víme, že byly dobře otestované.
Děkuji Lídě za lednové nakopnutí k účasti a celému hojnému týmu organizátorů za výborně připravenou hru. A vítězům samozřejmě také – s tím, že jim to příště nandáme.
Zapsal Tom, doplnil Vladan alias Hroch